kronika akcí horolezeckého oddílu

Kronika

aktuálně , 2010 , 2009 , 2008 , 2007 , 2006 , 2005 , 2004 , 2003 , 2002 , 2001 , 2000 , 1999 2000 Přeskok Poslední letošní akcí byl přeskok do nového tisíciletí. Původně se ho mělo zúčastnit asi 15 lidí, ale nakonec stačili 2 auta. Osádku prvního auta tvořili: já, Katka, Pepa s 2 dětmi (Pepíček a Anička) a Djude (Pavel) s jedním dítětem. Osádku druhého vozu tvořili: Štěpi s jedním dítětem (Terezkou), Zyký, Jana a Honza. Lezli jsme a skákali pouze čtyři. Zyký opět vyvedl cestu na věž a Štěpi opět skákal první. Letos se bohužel nic zvláštního nestalo. Skákali jsme v pořadí: Štěpi, Zyký, Pepa a já. Po přeskoku jsme udělali táborák a opékali maso a buřty. Ostrov - výjezdní zasedání 8. až 10. září byla další akce - výjezdní zasedání v Ostrově. V sobotu jsme začali na Popravčím kameni - Údolní cesta, pokračovali jsme na Popravčí stěně a na Ofélii. Po obědě jsme se přesunuli na Mys dobré naděje (Útěk před holubem), Tělocvičnu (Dny se krátí) a na Malou Tovární věž (Památka na Zdenu). Večer jsme byli v hospodě a ráno jsme vyrazili do Tisý. V Tisý jsme dali Ódu na radost (Pevnost) a nějakou variantu přes tři nerez kroužky, Západní pilíř (Medvědí věž), nějakou trojku a Západní hranu na Jižní Herkulův sloup. Po obědě u Oudy jsme se vydali k domovu. Tatry - Teriho chata Akce Tatry začala být zajímavá již týden před odjezdem - Pípu srazilo na kole úmyslně auto a Lídová neudělala zkoušku a další termín (poslední) měla v době Tater. I přes tyto ztráty jsme v pátek 25. srpna odjeli do Vysokých Tater. Při příjezdu v sobotu ráno nás trochu zarazily bílé vrcholy (sníh byl cca od 1800 m). Plni elánu jsme vyrazili z Hrebienku na Teriho chatu. I s malou pauzou na Zamkovského chatě (pivo, grog, polévka) jsme po poledni za deště a sněžení došli na chatu. Po ubytování jsme začali plánovat program na další dny. V neděli bylo počasí podobné jako předešlý den a tak jsme se vydali sestupovkou na Žlutou stěnu. Pak jsme se ještě "vyblbli" na nástupech a šli jsme na chatu, kde nás již čekala večeře a pivo (resp. svařák). Další den jsme se se Zýkošem rozhodli pro Korosadowiczovu cestu na Žlutou stěnu. I když byla ještě dost mokrá a na štandech byl ještě sníh cesta se nám dost líbila. Ostatní šli choďákem na Baranie rohy. V úterý jsem opět se Zýkošem zamířil na Baranie rohy (zvolili jsme cestu JZ stěnou). Po první délce začalo mírně poprchávat. Ve druhé začalo pršet. A když Zyký řekl abych zkusil třetí délku (mně se moc nechtělo), začaly padat kroupy. V polovině délky jsem se ujistil, zda Zyký opravdu chce, abych ještě pokračoval. Zeptal jsem se ho: "Nevyserem se na to?" Odpověď: "Co?" Otázka: "Serem na to?" Odpověď: "Cože?" Otázka: "No, doprdele, jestli se na to nechceš náhodou vysrat!!!" Moje myšlenka: "Von je snad hluchej" Odpověď, kterou jsem přes bubnování krup do blembáku slyšel já: "Ne." A Zykýho prý skutečná odpověď byla: "Vyser se na to a pojď dolů." Tak jsem šel nahoru. Na místě, kde by neudělal štand ani David Coperfield (asi jsem přeslech hlášlu konec lana), jsem se pro jistotu ještě jednou zeptal Zykýho, jestli raději nepůjdeme dolů. Odpověď jsem tentokrát slyšel naprosto zřetelně: "Vyser se už konečně na to!!!" Tak jsem začal slejzat těch 50 m k Zýkošovi. Pak jsem rovnou slezl i další délku. Poslední délku jsme slézali za zvuků hromu, po zkušenosti z Dolomit jsem na nic nečekal a ještě v sedáku jsme pelášili na chatu. Chvíli po nás dorazila i druhá skupina, která se marně pokoušela dobýt Ľadováky ze Sedielka. Večer jsme celou záležitost probrali nad sklenicí piva a kalíškem Horce. Tento den také dorazil zbytek naší družiny - Pípa a Lídová. Protože ve stěnách bylo mokro, zvítězila pěkná dvojková hřebenovka na Širokou vežu ze Sedielka. Pouze Bobbákojc se trhli a šli na Spišský štít z Baranieho sedla. Na chatu jsme docházeli opět ve slejváku. Další den se počasí opět nezměnilo - bylo hnusně. Já s Petrem Zemanem jsme šli lézt na Mačaciu vežu. Moc se mi do toho nechtělo (zima, déšť), ale pak jsem nelitoval - byla to docela pěkná cesta. Rozhodně lepší než se válet v chatě nebo jít nějakou "choďku". Bobbákojc se ten den šli podívat na Zbojničku a přes Hrebienok se vrátili na chatu. Ostatní šli hřeben na Malý Ľadový štít (přes Pfinovu kopu). V pátek jsem se šel toulat po dolinách a ostatní šli za absolutní mlhy hřeben Ľadových štítů. Večer jsme na závěr pobytu trochu "zapařili". Poslední den jsem já s Tomášem hned ráno sbalení a úklidu šel do Starého Smokovce (měl jsem tam ještě nějaké povinnosti). Ostatní šli buď na Mačaciu věžu nebo na Baranie rohy. Poslední den byl také jediný, kdy jsme viděli slunce. Večer nás čekalo pouze přežrání a odjezd domů. Tisá Sice to nebyla oddílová akce, ale byla při ní dost sranda a Zýkoš se tam stal kandidátem č. 1 na držku roku. Posuďte sami co o tom napsal sám velký "držkoun" roku: Čau lezbouni, poslední dobou se šíří dotazy na akci "Dosavadní držka roku Ostrov-červenec2000". Konečně mam chvíli čas, abych popsal celou story. V sobotu bylo lezeni úplně supr - dali jsme s Peťou asi 9 cest, což je na písky celkem hodně (vesměs VIIa a ňáký lehči). V neděli jsme se chystali na něco těžšího - jedno VIIIb. Tak jsme ráno vstali a vyrazili. První do toho nalez Péťa, cvaknul první kruh a dal už měl bandasky. Tak jsem to vyzkoušel já. Dolez jsem k prvnímu kruhu, odpočal a pokračoval dal. Byly tam takový mělký dolíčky - něco mezi škrabičkou a pidichytem na tření. Hodně šlo o to nebát se postavit na nohou. Tak jsem popolez nad kruh - a buch dolu - dopad jako do bavlnky. Následovalo několik dalších pokusu s podobným koncem. Vždy jsi nasel novej pidichyt, kterej se dal použít, popolez jsi o 20 cm nahoru a už jsi byl zase v prdeli, tak pád dolu. Jistič mel celkem o zábavu postaráno. Když jsem se vystavil, sel do toho zase Péťa. Dolez asi na pátej pokus (tzn. 5 pádů) asi do stejný vejšky nad kruh a taky už nemoh. Tak jsem se dosel vysrat a vyrazil jsem znovu. Na první pokus jsem dolez až do nejvyššího místa, ze kterýho stačil jeden přešah do madla pod 2. kruhem (pak dle průvodce již lehce na vrchol), přesto jsem z toho vylit. 2. pokus - opět poměrně úspěšný a už jsem trochu dynamicky sahal do toho madla - ono tam ale žádný nebylo - jen takovej rajbas. Ještě jsem si stačil prohlídnout, ze stačilo sáhnout trochu vedle, rek jsem "doprdele" a opět jsem letěl. Tentokrát - neočekávaje pád - jsem se ale neodrazil od skaly - a vzhledem k tomu, ze všechny pokusy jsem měl lano mezi nohama - tak jsem se zachytil levou nohou, otočil jsem se hlavou dolu a …dal už nevím. Péťa přes kladku skončil asi ve stejnej výšce jako já a když viděl jak mi teče z hlavy krev, tak povída : "seš v pohodě?" Následující konverzace : Já : Jo, dobrý, co se stalo ? P : Spad si. Já : Hmm. P : Dobrý ? Já : Jo, a co se stalo ? P : Spad si. Já : Hmm, ...., já jsem asi spad viď? P : Sedni si, já sundám lano a jedem domu. Já : Hmm, ..., hele tady jsou ňáký skaly, kde to jsme ? P : Jsme v Tise na pískách. Já : Hmm, a jsme tady sami ? P : Jo, ještě ze s náma nejela Evička, ta by teď koukala. (Pozn. Evička mela jet původně s náma). Já : Ona je tu s náma Evicka ? P : Není ! A nepřemejšlej o tom ! po chvíli : Já (radostně) : Jé, mě už se začíná vracet paměť. My jsme na pískách a já jsem spad, viď? P : Jdeme !! Podrobnější informace Vám poskytne ten co tam byl se mnou, ... ted si nemůžu vzpomenou na jméno .. Zdraví, Zyký. PS : Pozor na lano mezi nohama, to Vam radi Pepek namornik. Dodatek: Lezli jsme v Tisé cestu Zlý sen na Afriku a výše uvedený rozhovor trval asi půl hodiny a otázky na mě se neustále opakovali, tak už jsem myslel, že si ze mě dělá Zýkoš srandu a chtěl jsem mu jednu vrazit - asi jsem to měl udělat. Dolomity Do Dolomit jsme vyjeli 30. 6. v 16,30 od Zýkoše. Jeli jsme dvěma vozidly: Pípa s busem (Pípa, Zýkoš, Evička, Mirek, Andrejka, Bob) a já s Kiou (já, Evička, Bertin, Štěpi). Cesta probíhala bez problémů (až na zácpu v Mnichově). Na již tradiční místo prvního přespání - hřbitov - jsme přijeli v 1 hod. ráno. Po vyspání jsme se rozdělili na dvě skupiny: první, údolní, šla túru kolem vrcholů Tre Cime a druhá, vrcholová, šla se pokusit vylézt Dülferovu cestu na Cima Grande. Když jsme vyjeli na parkoviště pod Tre Cime, přibližně 100 výškových metrů nad námi visel mrak. Kvůli mraku jsme nevěděli kudy vede cesta k nástupu. Zkusili jsme první žlab, který jsme viděli - bohužel nebyl to on a ani druhý nebyl ten pravý. Až třetí byl ten správný. V malé jeskyňce u nástupu jsme se najedli. Po dobrém obědě jsme se lehkým dvojkovým terénem dostali pod samotnou cestu. Po první délce začalo poprchávat, tak jsme se rozhodli pro ústup slaněním. Já, Evička a Pípa jsme slanili a Štěpi se snažil ještě poopravit slaňák, aby mohl bezpečně slanit. V tom však pár metrů od něj uhodil blesk a strhla se průtrž s krupobitím (průměr krup cca 3 cm - už vím na co je taky blembák). Štěpi se neozýval, tak jsme na něj něco zařvali. Odpověděl, že už jede a na nějak slaňák se může vys… . Asi vytvořil rychlostní rekord ve slaňování - slanil 50 m za pár sekund. Rychle jsme stáhli lano a začali ho motat, když v tom opět uhodil blesk a já se Štěpim jsme pocítili "příjemné" brnění (já ve stehně, kterým jsem byl opřen o skálu a Štěpi v ruce, ve které držel lano). Po této příhodě jsme se vykašlali na motání lana a rychle jsme se snažili seběhnout k jeskyňce. Při sbíhání dvojkového terénu se Evička v jedné chvíli přidržela skály, když v tom opět bum, a Evička taky dostala ránu. V jeskyni jsme přečkali bouřku spolu s němcema, kteří přiběhli chvilku před námi. V jeskyňce jsme měli i erotickou vložku, když se Němka převlíkala do suchého oblečení. Škoda, že se Evička neměla do čeho převléci. Po bouřce jsme již v klidu sešli na parkoviště, kde jsme se setkali s ostatními kromě Boba. Bob totiž šel nějakou ferrátu, kde ho zastihla bouřka. Vše dopadlo dobře a Bob za hodinu po nás také přišel. Celé vrcholové družstvo si převléklo spodní prádlo a pak jsme mohli odjet přespat opět na hřbitov. Tam jsme se setkali se zájezdem z Brna. Měli jsme s nimi (spíš s jejich vedoucím) malej problém. Jejich tzv. vedoucí se ožral jako prase (rum Stroh je sviňa) a začal nám nadávat (nevím proč Brňáci nemají rádi Plzeňáky), po chvíli šoku jsme ho poslali do pr… (Brna). Cestou zpět ještě nám upadl na náš stan. Další den (neděle) vypadal podobně jako předcházející, proto vrcholové družstvo (tentokrát místo Evičky šel s námi Zýkoš) zvolilo nižší stěnu Piz Popena Basso, kde jsme vylezli dvě pěkné cesty - Mazzorana (IV) a Mazzorana - Adler (IV+). Ostatní šli na nějakou ferrátu. K autu jsme od skal dorazili o hodně dřív, což bylo vidět na vypitých pivech. Po večeři a troše hygieny jsme jeli do Cortiny, kde jsme shlédli finále ME ve fotbale. Bohužel Italové prohráli (kdybychom byli ve Francii, fandili bychom francouzům). Mírně "ovíněni" jsme vyjeli přespat na parkoviště "k dědkovi". Ráno jsme vyjeli k Cinque Torri. Se Zýkošem jsem se pokusil o Via Finlandia. Cesta se mi moc nelíbila a navíc jsem byl docela utahanej, tak jsme z poloviny cesty slanili. Ten den jsme vylezli ještě pár pěkných cest (názvy bohužel neznám - jen klasifikaci - 5c, 5c, 6b+, 6a+, 6a+). V úterý Zýkoš se Štěpim vylezli (dolezli) Via Finlandii. Já s Evičkou a Pípa s Bertinem jsme šli super cestu Süd kante na Torre Piccola di Falzarego. Před námi šli 4 dvojky italské armády, což nás dost zdržovalo. Po návratu z lezení jsme úspěšný výstup zapili na chatě rif. Collina (doufám, že nepatří tomu … rozhodčímu). Večer jsme jeli nakoupit do Cortiny. Po nákupech jsme zašli na Pizzu a pivo. Bertin se v hospodě projevil jako perfektní překladatel. Když jsme chtěli, aby pustili ventilaci, hbitě tento požadavek přeložil: ventilacione, pfíííííí, pfííííí,…. Žádná ventilace v hospodě nebyla. Po politém ubrusu červeným vínem (autor - Mirek), se nesmazatelně do paměti celé obsluhy hospody zapsal opět Bertin. Na pultu si vzal italské noviny a se zarputilým výrazem a novinami v podpaží vyrazil na záchod. Italská obsluha nejdříve nechápavě za ním zírala, ale jakmile uslyšela náš smích (řev), pochopila a začala se také smát. V noci za námi dorazili Moma a Lída a dovezly dlouho očekávané kartony piv. Další ráno jsme šli na skalky na Sasso di Stria. Tam jsme vylezli (Štěpi vysóloval) každý od 10 - 17 cest. Ve čtvrtek jsem šel se Zýkošem lézt na Piccolo Lagazuoi. Chtěli jsme vylézt nějakou deseti-délkovou cestu za IV+. Netrefili jsme nástup a tak jsme vylezli úplně jinou cestu přibližně stejné obtížnosti. Odpoledne jsme se šli ještě "dorazit" na skalky u Sasso di Stria. Ostatní šli na ferráty na Tofanu di Mezzo a Tofanu di Rozes, bohužel kvůli počasí na vrcholy nedošli. Večer jsme přejeli do oblasti Sella. Ráno jsem si naordinoval odpočinkový den. Šel jsem se projít k německému hřbitovu u passo Pordoi. K hřbitovu jsem měl společnou cestu s Pípou a Lídou. Chtěli pak jít ferratu na Piz Boé, ale protože se začalo zatahovat, bylo pozdě a boleli je nohy, zvolili stejnou túru jako já. Ostatní šli na pěknou ferratu Trinceé. Další den jsme chtěli jít lézt, ale ráno hustě pršelo, tak jsme se rozhodli pro odjezd domů. Na Breneru Pípovi prdnul výfuk. Šikovné české ručičky výfuk spravily pomocí plechovek od piva (Gambrinus) a drátu z plotu u dálnice. Od Garmiše jsme museli s Pípou již střízlivět, abychom na německo-české hranice dojeli s 0‰. V Itálii je povoleno 8‰ a v Německu 5‰, což jsme jako spodní hranici dodržovali. Zájezd byl jinak úspěšný: 42 cest, 198 piv, 1l rumu, 1l fernetu a 5l vína. Ádr V pátek 16. 6. jsme vyjeli (Bobby, Jitka a já)směr Sušky, kde jsme měli něco vylézt a ráno pokračovat do Ádru. Za Prahou jsme se dostali do pěkné zácpy, která nás provázela až do Turnova. Na skály jsme se proto dostali poměrně pozdě, ale alespoň jsme si v klidu poslechli zpravodajství z fotbalového zápasu ČR-Francie. Tento den jsme tak stihli pouze vylézt Sluneční cestu (VI) na Bílou věž. Pak jsme šli na večeři. U večeře nás Pepa a Vlaďka, kteří byli na Suškách již od rána, přemluvili, abychom nejezdili do Ádru, ale zůstali na Suškách. V sobotu jsme dali na argumenty Pepy s Vlaďkou a jeli jsme na Skály na Sokolu. Tady jsme den zahájili nádhernou cestou Pivo nedonesly (VIII) na Baronovu věž. Po této cestě jsme si šli "zablbnout" na Jehlánek (Normálka - III, Varianta NC - IV, Avšak - VIIc, Traverz - VIIa). Po obědě jsem chtěl vylézt na Fakíra (Ameriku), ale pod kruhem mi ujela noha a já jsem si pochroumal rameno, a tak jsem měl po lezení. Ostatní vylezli ještě Sokolíka (IV) na Stěny. Pak jsme si šli do Besednice zahrát nohejbálek a fotbálek. Večer Pepa s Vlaďkou odjeli domů (Pepa musel v neděli do práce). Bobby, Jitka a já jsme se šli ještě projít do skal. V neděli jsem nechal odpočívat churavé rameno - pouze jsem radil Bobbymu a Jitce (to je má nejoblíbenější činnost). Bobby a Jitka v neděli vylezli: SV hrana (II), SZ hrana (V) na Vlajkovou věž a Plesnivou (VI) na První věž. Pak už jsme jeli domů. Ostrov Od 6. do 14. května se konala další akce – Ostrov 2000. Akce byla rozdělena na dvě části. První část začala 6. května a zúčastnili se jí: Petr, Láďa, Štěpi, Bobr, Jana, Honza. V sobotu po příjezdu jsme plni odhodlání vyrazili do skal (Petr, Láďa, Bobr). Začali jsme cestou na rozlezení – Sluneční stěna na Špičák. Dále jsme vylezli Piskořovu cestu na Komorníka, Vyhlídkovou hranu na Císaře, Údolní cestu na Chlebník, Údolní cestu na Kolínské plató (tady se k nám připojil i Štěpi) a na závěr jsme si dali Sousedskou hranu na Malou Ostrovskou stěnu a nějaké VIIa také na Malou Ostrovskou stěnu. V neděli jel Láďa s rodinou na cyklistický výlet po okolí a já s Bobrem jsme se vydali do skal. Začali jsme na skalce u Velké Nebeské stěny, pak jsme vylezli Neznámou cestu na Velkou Nebeskou stěnu, pak jsme se přesunuli k Tělocvičně, kde jsme vylezli nějakej hnusnej komín – asi Rozcvička a pěknou cestu – Dny se krátí. Opět začalo valem přibývat lidí, tak jsme se přesunuli do malých věžiček v Komářím údolí. Tady jsme vylezli na Párátko, Kulicha a Bezejmenou. Na závěr jsme si dali lahůdkou cestu – Památka na Zdenu na Malou Tovární věž. Pak jsme se prošli ve skalách u Trpaslíka a šli jsme zapít úspěšné cesty do hospody. V pondělí jsme začali na Cestáři Těžkou lopatou a Už je posypáno. Pokračovali jsme na Cestářce Omezenou rychlostí a Hladkou cestou. Po úspěšném vylezení těchto cest jsme se přesunuli ke Káče, kde jsme vylezli nádherné cesty – Údolní cesta a Zkouřenky. Bobr si na závěr dal ještě nějakou cestu na Starce. Odjezd jsme měli pěkně načasovaný – jen co jsme se rozjeli, dopadli na auto první kapky deště. Druhá část akce začala 9. května a zúčastnili se jí Petr, Bobby a Jitka. Po odpoledním příjezdu a ubytování jsme celí nedočkaví vyrazili do skal. Na přání Jitky jsme začali lézt na Obelisku. Pak Bobbákovi padl do oka Lesní kámen, který jsme také zdolali. Pak jsme se přesunuli (opět na přání Jitky) k Císaři, ten chtěla Jitka stůj co stůj zdolat. Bohužel začalo trochu poprchávat. I přesto jsme na Císaře vylezli (Vyhlídková hrana). Když však nám na vrcholu začali vstávat vlasy na hlavě a podivně bzučet vlaječka, raději jsme rychle slanili dolů a šli do chatky na večeři. Další den jsme šli lézt do Tisý, Jitka chtěla začít něčím lehčím, tak jsme vylezli na Kozlíkův masív cestu Z lesa (IV), další cesta byla na stejnou skálu a jmenovala se Becherovka (VIIa, pěkná cesta). Dále jsme šli na Sluneční stěnu, kde jsme vylezli cestu Slunná (VIIa, pěkná cesta). Další cesty už jen vyjmenuju – Poštolčí stěna: Nykotýnové opojení VIIa, Skřítek: Starácesta, Dvojčata:Jarní cesta. Po vylezení těchto cest jsme šli na oběd k Oudovy. Po obědě jsme pokračovali – Medvědí věž: Ranní cesta, Jižní Herkulův sloup: Západní hrana, Cikánský hrad:JZ stěna. Všechny cesty byly bez problému, jen sestup z Jižního Herkulovo sloupu se nám moc nelíbil. Já jsem si při přeskoku na masív pochroumal kotník a Jitka se bála to skočit, tak to slejzala. Ve čtvrtek jsme si dali lezeckou pauzu a vydali jsme se na kola. Po raním zahřívacím kopci z Ostrova jsme se vezli až do první německé vesnice. Tam nás čekal další kopec, který byl naštěstí krátký. Pak jsme se už jen vezli až pod náš cíl – kopec s rozhlednou před Königsteinem. Kus jsme ještě jeli, pak jsme kola chvíli tlačili, abychom je nechali těsně pod vrcholem. Dál jsme pokračovali pěšky. Průrvou po železných lávkách a schodech jsme se dostali až na vrchol k rozhledně. Po točitých schodech (ještě teď se mi dělá zle) jsme vylezli na samotný vrchol rozhledny. Po kochačce po okolí jsme slezli a prozkoumali samotný vrchol. Na oběd jsme se vrátili ke kolům, které nám naštěstí přátelé sasíci neukradli.Po obědě nás čekal pěkný sjezd. A pak až do Bieletallu šlapání do kopce. Údolí říčky (potoka) Biela je opravdu nádherné. Hranici jsme překročili u Ostrova. Po tomto nádherném výletu jsme vyrazili do hospody do Libouchce na hokej. Jitce jsme dali průvodce na Tisou, aby vybrala cesty na další den a já s Bobbákem jsem se díval na hokej. Další den jsme šli lézt s Jitkou podle jejího plánu. Bobbák jel opět na kolo. Sraz jsme si dali v chatce tak, abychom stihli hokej. S Jitkou jsme ten den vylezli 10 cest. Nejhezčí byla Óda na radost (Pevnost), ale pěkné byly také cesty: Jižní cesta (Malý kužel), Údolní cesta (Věžka), Vzdušná (Dvojhran). Oběd byl samozřejmě opět u Oudy. Po příjezdu do chatky jsme vyrazili na hokej. (Jitka opět vybírala cesty v Bürschlických stěnách na další den. V Bürschlických stěnách jsme vylezli: Oblá hrana (Pomocná škola), Zámečnický výcvik (Větrná věž) + Jitka s Bobbákem ještě Starou cestu, Před deštěm, Vábivá (Masív PK) + opět Bobbák s Jitkou si dali nějakou spáru za IV a na závěr Železnou plotnu a Starou cestu na Květnový masív. Poslední den jsme se zabalili a na rozloučenou jsme vylezli na Cestáře (Těžká lopata), pak jsme se jen vyblbli na Bonbónku a jeli jsme domů. Velikonoce Hned na začátku akce se udělala změna – nejelo se na Sušky, ale do Ostrova. Vyjížděli jsme v pátek 21. dubna z Plzně. Po příjezdu do Ostrova jsme stačili pouze tři piva a šli jsme se vyspat. Sobotu jsme zahájili lehčími výstupy na skalách nad silnicí. Kolem oběda začalo být ve skalách dost husto, tak jsme se vydali na odlehlejší skalky kolem Obelisku, kde jsme zdolali také pár pěkných cest. K večeru jsme se přesunuli do hospody. V neděli jsme se rozhodli opět pro poněkud odlehlejší Bürschlické stěny. Dopoledne jsme lezli na Bankovní stěnu a Osamocenou věž. Odpoledne jsme se přesunuli na Pomocný masív a Trubku, kde jsme si super zalezli. Odpoledne jsme se ještě šli projít do Tiských stěn a odjeli domů. Ledy Od 11. do 18. února se konaly dnes již tradiční (2.ročník) Ledy ve Slovenském ráji. Akce se zúčastnila Evička K. a Bobby, Láďa a Zýkoš. (Jak je patrné, střídání probíhalo v třídenních intervalech.) Odjezd poněkud zkomplikoval Bertin, který se ještě na nádraží v Praze pokusil vyrvat nám Evičku z našich spárů, krutě však pohořel. Cesta od vlaku na Kláštorisko proběhla celkem bez problémů, za což bych chtěl poděkovat zejména výrobku známému pod názvem Karpatská horká. Po vybalení v chatce jsme se ihned vrhli na ledy do Kláštorské rokliny. Mohutně tekoucí potok sice poněkud brzdil naše nadšení, ale nakonec jsme si svůj ledopád našli. Počáteční nadšení z bušení do ledu bylo později vykoupeno nočním návratem na chatku. Druhý den jsme se rozhodli pro Obrovský vodopád v dolině Kysel’u. Ledopád byl vskutku obrovský, ale spadlý. Vedlejší ca. 8-metrový ledový splaz nás sice na chvíli zabavil, ale neukojil – a večer byl ještě daleko. Láďův návrh projít zavřenou spodní část doliny Kysel’u nás proto oslovil a po úvodním ca. 20 m slanění jsme se vydali na cestu tímto polozamrzlým potokem. Namrzlé klády a bořící se led se nám staraly o zábavu a narychlo vymyšlená soutěž o největší „držku“ brzy znala vítěze. Byl jím Láďa, který si šel zblízka pod led prohlédnout asi metr hlubokou tůňku a o půl bodu tak předehnal Evičku, která pokořila tůňku pouze 95 cm hlubokou. Nástup k Suchej Belej, která byla naším cílem v pondělí, vedl přes Podlesok (dvě rundy Boroviček). Zbytky Meruňky z předešlého večera spolu s „nákupem“ na Podlesku určovaly témata rozhovorů. (Pokud si pamatuju Bobby s Láďou jedou do Himalájí a na Kavkaz, já do Yosemit, Evičce se motá hlava.) Odvahu a elán jako na potvoru ztrácíme přesně v moment, kdy je třeba vyvést značně odtátý Bočný vodopád (jinej pořádnej led tam prostě nebyl). Láďa vystřízlivěl až jako poslední, což mu přineslo ten horší konec lana. Všichni se s ním loučíme. S řádnou porcí adrenalinu se však hrdinně dostal až ke slaňákům u stromu a ostatní si pak již mohli „s horním“ vyzkoušet nové cesty. Zážitkem bylo zejména lezení v drobných křehkých rampoušcích - pracovně nazváno Moserova cesta resp. Zýkoš v porcelánu. Čtvrtý den byl předznamenán jmenováním Ládi do funkce elektrikář oddílu. Vlastní sestrojenou topnou spirálou dokázal na Kláštorisku vyřadit do léta z provozu dvě chatky. Osobně si myslím, že zapojení fáze-fáze by se mělo dostat do učebnic topných těles (pokud to čte někdo ze Spišskej Novej Vsi – nevěřte tomu, to je jenom taková sranda). Večer jsme se proto museli stěhovat do nové chatky. Den proběhl ve znamení kombinace Sokolia dolina – Malý Kysel’. Spodní část Závojového vodopádu (celý má asi 65 m) byla perfektně zamrzlá a tak jsme si jí každej dali asi šestkrát i pětkrát. Odměnou za námahu byly dvě vychlazené Gábinky, které byly nalezeny u Zýkoše v batohu. Poslední dva dny již proběhly ve znamení postupných odjezdů a několika procházek – Prielom Hornádu a Vel’ký Kysel’. Ještě několikrát došlo ke kvalitním výkonům v soutěži, celkovou vítězkou byla nakonec po zásluze vyhlášena Evička. . Náladu nám všem nakonec zkazil Bobby, který jen tak mezi řečí vysóloval vodopád v Kláštorskej roklině.